Vladimír Slavík, počítačový analytik s obrovským zájmem o literaturu - POZITIVNÍ
Knihu
jsem otevíral několikrát. Věděl jsem, že je od zajímavého člověka, ale neměl
jsem moc náladu na starosti náctiletých. Nejvíce mne zaujal způsob, jakým
postavy prožívají své příběhy. Příběhy jsou protkány emocemi jako láska a
nenávist a postavy nemyslí na nic jiného, než na nálady a různá hnutí mysli
těch druhých. To je na té knize výrazná věc, která mne zaujala.
Ano,
je to napsáno rukou mladého člověka, je to poznat, ale nehraje si na
spisovatele – harcovníka. Možná že někdo bude argumentovat tím, že má autor
malou slovní zásobu, chybí vytříbenost stylu psaní, či snad že to není
dokonalé, ale je snad něco dokonalého. Navíc já osobně si myslím, že
autobiografický milostný příběh žáka devátého ročníku psaný jazykem dospělého
člověka nebo nejuznávanějšího spisovatele by na autentičnosti textu moc
nepřidalo a čtenář by se pak do děje natolik nevcítil. Je to jedna ze
základních schopností člověka – umět se vcítit do druhého, intencionalita. Z
tohoto pohledu je kniha plná citů a to se mi líbí, ale červenou knihovnou bych
to nenazval.
Často
jsem se cítil nepohodlně při čtení řádek, kde se přátelé stávají nepřáteli jen
díky, na můj vkus, hloupostem a jsou na sebe krutí. Ale to děti bývají, protože
situace hodnotíme jako lidi v relacích a děti jsou mladé na to, aby měly zkušenosti
a mohli porovnávat a být kvůli tomu dojaté, citlivější, když na to přijde. Je
to asi běžné u dospívajících a není to v knize vzdálené od reality. Pro někoho
může být důležitá výše úrokové sazby, pro jiného auto. Pro autora jsou v životě
důležité vnitřní pocity, a v knize to dává jasně najevo jakousi neklidností, neutěšenou
situací, v níž se hlavní hrdina nachází, neustálým přemítáním nad vztahy a myšlením
ostatních. Jak už jsem jednou psal, přesně tohle mě na knize zaujalo nejvíce.
V knize nikde nenaleznete auta, ani mobily (až na dvě malé výjimky),
vlastně žádnou materii, kterou by každý u každého dítěte očekával, jako
například hračky, PlayStation, počítač, GameCube, X-Box, přehánění se o
nejlepší mobil, nejlepší oblečení, školní tašku a různé… To všechno jde
v knize stranou a na povrch vychází právě ta láska, přátelství,
společenská pohoda, ale také i nenávist, nepřátelství a různé neshody.
Autor
má potřebu mučit postavy kvůli partě, do které chtějí všichni patřit, ale
nenajdou k sobě cestu, protože si chce každý udržet společenský status.
Přineslo by to víc klidu všem, kdyby Tomáš byl v partě, ale parta normalizuje a
to Tom nechce. Ale pro knihu nebyl ani tak důležitý hlavní hrdina, jako spíš
jeho lásky. Každá rychle povstala, jiná rychle upadla, jedna hrála roli delší a
jiná byla komediantem, který se chce jen vysmívat pachtění studentů při hledání
významu lásky a milování.
Nedalo
mi to a přečetl jsem si názor Zdeňka Trošky, kde knihu kritizuje od začátku až
do konce. Podle mého názoru knihu vůbec nečetl, neboť kdyby ji četl, zjistil
by, že je v knize děje a zápletek celkem dost, zatímco on píše, že
neustále čekal, až se něco stane a nestalo se vlastně vůbec nic. Trochu mě
zarazilo, že se o knize vyjadřuje, jako by to snad byl nějaký blábol, který
nestojí ani za přečtení, ale (nic proti Troškovi) co ty jeho pohádky? Když
zavřu oči, slyším jen buc blá hec klec blim… Rozhovory přízemní až trapné.
V porovnání s Troškovými pohádkami je kniha naprosto úžasná. Troška
toho má natočeného opravdu dost a zatím ničím si mě k jeho dílům
nepřipoutal, ale kniha je vůbec první dílo autora a chytla mě za srdce ihned
během čtení prvních stránek.
Ale
každý, kdo četl Troškovu „recenzi“ na knihu Jedna stačí!: Jeden svědek, si sám
udělá obrázek o tom, co napsal. Vždyť on se o knize zmiňuje jen v prvním
odstavci a v následujících už popisuje svou práci. Omlouvám se, ale
srovnávat nebo doporučovat seriál Ulice autorovi románu mi připadá spíše jako
by Troška chtěl autorovi uškodit a ne mu pomoci. Myslím, že to není jen můj
názor, že seriál Ulice je pořádná "ehm". A co se
týče toho omylu s brněnskou televizí a jejich seriálem… Co jsem slyšel já,
důvod přehození seriálu z jednoho dne na druhý nebylo z důvodu, že by
seriál byl úplně o ničem a neměl tudíž sledovanost, jak píše Troška, ale že když
ho dávali v pátek, když lidi chodí pařit, povedlo se jim zvýšit
sledovanost tím, že seriál přehodili na pondělní večer, a lidem se velice
líbil.
A
poslední věc, kterou bych chtěl zmínit, je asi to nejdůležitější, jak je kniha
vlastně psaná. Poprvé v životě jsem se setkal s mixáží dvou naprosto
rozdílných forem literárních stylů: ich a er forma. Někdo píše jedním a jiný
druhým stylem, autor románu však používá a mixuje oba dva styly dohromady.
Zatímco Troška se říká, že to zhoršuje celý pohled na knihu, jelikož se to pak špatně
čte, je to zmatečné a člověk pak musí více přemýšlet nad záměrem autora, který
nejspíše nepochopil (soudím podle jeho „co tím autor chtěl říct“). Já si naopak
myslím, že míchání obou stylů má autor velice promyšlené a beru to jako pokrok
v literatuře. Mě to zaujalo a zalíbilo se mi to, jelikož díky té ich formě se čtenář
může více vcítit do pocitů hlavního hrdiny. Možná si jen Troška
neuvědomil, že ich forma je vždy myšlenka hlavního hrdiny, zatímco er forma je
vypravování celého příběhu. Troška to sice odsuzuje, já to beru za obrovský
klad v celém dílu.
Proto
bych autorovi knihy doporučil, aby si slova Zdeňka Trošky vůbec nebral
k srdci. Když se na to podíváme z jiného úhlu, je vůbec úspěch už
samotné to, že ji Troška přečetl. Navíc on má v rukách pouze scénáře a je
zvyklý na úplně jiný styl psaní.
Žádné komentáře:
Okomentovat