Po zážitcích ze základní školy, kdy jsem byl absolutně neoblíbený a šikanovaný ostatními spolužáky, jsem si řekl, že to nemůžu nechat chladným. Nehledě na to, že téma šikany se ať ve filmu tak v knihách moc nevyskytuje. Ne proto, že by trýznění člověka ostatními spolužáky bylo čistě jen výjimečné, ale proto, že se o této problematice nechce téměř nikdo bavit. Však já to bral jako fascinující téma, podle něhož by se mohl natočit film.
Už v prvním ročníku na gymnáziu vznikl scénář k filmu. Už si ani nepamatuji, kolik měl stránek, ale dramaturg Otčenášek z ČT mi napsal, že mám zajímavé téma, které se jen tak nikde nevyskytuje, ale bohužel jsou momentálně zaměřeni na krátké, půlhodinové filmy, zatímco můj scénář představuje celovečerní film.
Nakonec jsem to vzdal. Nechal jsem to ležet a ztratil jsem chuť na tom nadále pracovat. Ale i tak jsem se zapojil do mé první literární soutěže, kde jsem se díky své povídce umístil. Zvedlo mi to jak náladu, tak sebevědomí a já se rozhodl, že scénář svého vlastního života přepracuji do románu.
Výsledek už všichni znáte. Povedlo se mi to a já teď mohu říct, že se mi konečně splnil můj vlastní sen. Ale cesta jednoduchá opravdu nebyla. Někdy před šesti lety jsem osobně procházel různá nakladatelství v Praze a všechna mi řekla, abych jim to poslal mailem a že se mi pak ozvou. Jedno nakladatelství chtělo knihu zaslat vytištěnou na papíře. Bohužel jsem nikde neuspěl. U Albatrosu se mi vůbec neozvali, Petra mi vytištěnou knihu vrátila zpět s větou: "Váš příběh je velice zajímavý, ale bohužel pro něj u nás není místo, neboť jsme zaměření na romány pro dívky." Třetí nakladatelství, Fragment, mi napsal zprávu, za kterou jsem byl opravdu moc rád.
"Dobrý den, pane Lörinczi, Vaši práci jsem si přečetla a bohužel ji nemohu v současné podobě doporučit k vydání. Vaše práce je napsána dobře, mladým jazykem, ale chybí ji hloubka. Celá práce působí jako popis událostí, nad kterými se čtenář nezamyslí. Časové prodlevy v ději, kdy během dvou tří stran se čtenář ocitne v ději o 2 měsíce později, často matou. Nicméně je to jedna z nejlepších prací, které jsem za poslední dobu četla, ale doporučila bych se trochu oprostit od deníkářského typu knihy."
Pani Chvílová mi pomohla, neboť jsem svou práci mohl upravit. Trochu jsem nepochopil, co myslí těmi dvěma měsíci, jelikož se to v mém díle objevuje jen jednou a navíc, v každém díle či filmu jsou časové prodlevy "o pět týdnů později..." Ale ostatní kritika mi velice pomohla a já vytvořil druhou verzi knihy.
Knihu jsem poupravil a opět odeslal do několika nakladatelství, včetně Fragmentu a Albatrosu. Bylo pro mě velice útrpné, když jsem si každý den přečetl nějakou odmítavou odpověď z nakladatelství a snad polovina se ani neobtěžovala k tomu, aby mi něco napsala. Pamatuji si ale, že jsem měl problém s nakladatelstvím Albatros, a proto jsem se rozhodl a šel jsem si popovídat přímo s ředitelem společnosti. Popovídali jsme si a na mé doporučení od něj mi konečně přijali můj román a přečetli si ho. Paní Horynová mi nakonec napsala: "Vážený pane Lörinczi, Váš rukopis jsem si se zájmem přečetla, ale bohužel ho musím odmítnout. Váš text je jistě velmi osobní a tak říkajíc ze života, ale působí velmi statickým dojmem, popisné pasáže jsou často příliš dlouhé a z textu organicky nevyrůstají, text pak jako celek je roztříštěný, čtenář příliš dlouho čeká, než se něco odehraje. Svou knihu jste směřoval k puberťákům, kteří mají rádi akci, napětí, dobrodružství, a to se nemusí odehrávat v exotických krajích, ani v hororovém duchu, ale Vašemu textu bohužel schází. Zkuste se na svůj text podívat očima člověka, který Vaše příhody nezná, který by k němu přistupoval jako k fikci, jejíž pozadí je mu cizí. Svůj svět mu ale nepřiblížíte přesnými popisy vzhledu postav, okolí, místností atd., ale životnými dialogy, vylíčením příhod, které se v daném místě odehrají a prostřednictvím postav nebo dějů ukázat i jejich vzhled. S pozdravem za nakladatelství Albatros, Karolína Horynová."
Moc mě potěšila tato zpráva, neboť jsem konečně věděl, co mému románu chybí a na co bych se měl zaměřit. Nevím, kde vzala exotické kraje a horrorové prvky, ale co se týče popisů a charakteristik, vzal jsem si to k srdci a svou práci opět upravil. Však na mou úpravu už nakladatelství nereagovalo.
Samozřejmě jsem třetí úpravu zaslal i do Fragmentu, kde jsem čekal na reakci. Bál jsem se, že mi nechtějí napsat, nebo že se odmlčeli stejně jako všichni ostatní, proto jsem se připomněl a mě přišla odpověď: "Dobrý den, pane Lörinczi, omlouvám se za zpoždění, čekala jsem na vyjádření včerejší redakční rady. Vaše práce rozhodně neskončila pod stolem. Bohužel Vám ale musím oznámit, že Váš rukopis nebyl přijat k vydání z důvodu nevhodnosti tématu do našeho edičního plánu. Dle posudku je práce velice zdařilá a úpravy, které jste udělal jsou jen k dobru díla. V našem edičním plánu však nemáme prostor pro toto a dáváme přednost tématům pro mladší čtenáře. S přátelským pozdravem Petra Chvílová."
Mé naděje už mě postupně opouštěly až do doby, kdy mi přišel mail od nakladatelství Alfa-Omega: "Vážený pane Lörinczi, přečetli jsme si ukázky z Vaší knihy. Možná si kniha ještě vyžádá nějaké doladění, a proto bychom Vás nyní prosili o přeposlání celé knížky. Předběžně však můžeme říci, že při respektování námi stanovených lektorských připomínek bychom knihu mohli zařadit do našeho edičního plánu na rok 2010-11. Pošlete nám, prosím, svou poštovní adresu, abychom Vám mohli poslat naše podrobnější podmínky a formulář autorské smlouvy, popř. připomínky. S pozdravem za nakladatelství ALFA-OMEGA Dr. Věra Martinková."
Udělali mi tím velkou radost, neboť jsem konečně měl vidinu vydaného románu. Nakladatelskou smlouvu jsem podepsal a pak už nezbylo nic jiného, než čekat. Trvalo to 2 roky a za ty dva roky jsem se setkal s názorem, že v mé práci chybí filozofie. Byl jsem ve čtvrtém ročníku gymnázia, když jsem si to přečetl a já to silně zavrhnul. Víte proč? Protože filozofie byla můj maturitní předmět, z něhož mě profesorka nechtěla připustit k maturitě. Nakonec jsem to nějak uhrál a dokonce i maturitu udělal. Ale o filozofii jsem nechtěl ani slyšet, proto jsem reagoval, že nepíšu žádné filozofické dílo, ale román a tudíž nevidím žádný důvod psát takovéto dílo. Ale jak čas utíkal, došlo k písemné maturintí písemce, která se odehrávala velmi zajímavě, a proto jsem ji musel za každou cenu vpasovat do mého románu (jedná se o třetí díl). Tuto pasáž románu jsem ale psal jiným stylem. Vůbec mi to tak nepřišlo, prostě jsem psal, jak mě to napadlo, ale když jsem pak po pár týdnech četl třetí díl románu, viděl jsem obrovský rozdíl mezi první kapitolou a hned tou druhou. Nedalo se to srovnávat a já pochopil, že jde o tu filozofii, o níž se mi někdo zmiňoval. Náhle jsem věděl, jakým směrem se vydat a já přepracoval už popáté svůj první díl románu.
Nakonec jsem v roce 2011 prodělal ještě další dvě velké úpravy knihy a na povrch vyběhlo nakladatelství Nová Forma, která je zaměřeně právě na neznámé a nové české spisovatele. Mou knihu přijali a vydali. Nečekal jsem několik let, ale několik dnů. Kniha byla na světě za necelé 2 týdny po schválení a po čase mi poslali smlouvu k podepsání. Kdo teď mou knihu má, ví, jaká je a já jsem opravdu nadšený, že se všem moc líbí a že každý čeká na druhý díl.
Však ani toto vydání neproběhlo bez problémů. Nakladatelství Nová Forma vydává knihy s částečnou finanční pomocí autora. Naštěstí mi ale nebylo nuceno 100ks výtisků za 50.000,- Kč, jako u nakladatelství Alfa-Omega, nýbrž jakékoli množství, minimálně však 9ks. Ale nutno podotknout, že čím více knih bych si jako autor objednal pro vlastní potřebu, tím menší by pak byla prodejní cena za každou knihu. Proto jsem sháněl nějakého sponzora, který by mi pomohl knihu vydat. Potěšilo mne, když se jeden takový sponzor našel a slíbil mi, že mi knihu zasponzoruje libovolnou částkou, ale že nejprve potřebuje knihu v elektronické podobě, aby si ji mohl přečíst, neboť nebude sponzorovat zajíce v pytli. Byl jsem rád, že to tak bere a věřil jsem mu každé slovo. Knihu jsem mu zaslal v elektronické podobě a sponzor - mimochodem, jedná se o čestného předsedu představentva kulturní organizace HOSPIC sv. Lazara v Plzni a majitele demoliční a stavební firmy, jehož jméno zní Jaroslav Terč - se po týdnu ozval s tím, že už knihu přečetl. Napsal mi, že má kniha je skvělá, pěkná, čtivá, že se příjemně čte a líbí se mu děj, o čem kniha pojednává, že má spád... Ukončil to větou, že se kniha bude určitě velice dobře prodávat a že mi přeje hodně štěstí při vydávání. Tomu jsem trochu nerozumněl, neboť jsem čekal, že mi nabídne nějakou pomoc pro vydání mé knihy. Koneckonců také proto jsem mu svou knihu poslal. Na můj dotaz však už neodpověděl, ač zprávu si přečetl minutu nato.
Kniha již měla své datum vydání, ale já potřeboval najisto vědět, jak to tedy bude se sponzoringem a kolik knih si budu moct objednat. Během dvou měsíců jsem mu poslal několik zpráv s dotazy, jak to vypadá se sponzoringem, zda mi tedy nějak pomůže nebo ne. Všechny zprávy si přečetl, na žádnou však neodpověděl. Proto jsem byl přinucen udělat objednávku jen na 20ks pro autora, čímž se prodejní cena knihy zvedla téměř o 100,- Kč na každém výtisku. Bohužel, ale jako student jsem větší kapitál k vydání knihy neměl. Jakmile kniha vznikla a dorazila mi domů, napsal jsem Jaroslavu Terčovi, že už jsem knihu vydal a že se mi moc líbí a mám skutečnou radost, že se mi sedmileté snažení vyplatilo. Nato však Jaroslav odpověděl: "To ti gratuluji. Mám za Tebe radost. Vidíš, že to šlo i bez mé pomoci!"
Tímto bych vznik románu JEDNA STAČÍ!: jeden svědek ukončil, však rád bych ještě věnoval pár řádek další spolupráce s Jaroslavem Terčem.
O rok později mě Jaroslav kontaktoval a napsal mi, že gratuluje k úspěchu mé knihy, že se informoval o tom, jak si na tom stojí, a proto by se se mnou rád sešel na kávu, aby se mnou probral možnost nějaké kampaně, aby mi pomohl dostat se do podvědomí lidí. A abych k této příležitosti donesl i jeden výtisk svého románu, že mě rád podpoří alespoň tím, že si knihu koupí.
Skutečně jsme se sešli a probírali jsme všechny možné způsoby, jak knihu a mě zviditelnit. Také měl neskutečnou radost, že může mou knihu vidět v hmotné podobě a listovat v ní a přál si, abych mu tam napsal věnování s podpisem. Po pár minutách našeho posezení dorazilo přibližně dalších deset jeho přátel, kterým se chlubil mou prací a že je vlastníkem této knihy a že mi pomůže se někam dostat. Avšak zatímco jsem se bavil s ostatními přítomnými, Jaroslav využil mé nepozornosti a někam se vytratil. Když se do hodiny nevrátil, rozhodl jsem se opustit všechny přítomné a odešel jsem domů. Nejenže mi Jaroslav slíbil knihu vydat a nedodržel to, ale dokonce mu bylo zatěžko zaplatit mi 250,- Kč za knihu. Ale nakonec mě to přešlo a řekl jsem si, že moje cena za tuto knihu bude, když mi zařídí nějakou prezentaci mého díla.
O půl roku později se opět ozval a pozval mě na křest knihy oslavující historii Plzně, který se konal v Městské knihovně v Plzni v malém sálu. Přišel jsem se podívat, jak takový křest probíhá a velice se mi to líbilo. Poté už mi byl Jaroslav k dispozici. Měl radost, že mě vidí a ptal se, zda by se mi takový křest líbil. Odpověděl jsem, že je to naprosto dokonalé, že jsem mu plně k disozici a že na všechno přistoupím. Domluvili jsme se tedy na tom, že Vánoce roku 2012 prožijeme v klidu a v pohodě a že se po Novém roce domluvíme na dalších krocích. Bohužel Jaroslav jako by se vypařil ze světa. Neměl jsem žádnou možnost ho kontaktovat.
Už jsem to vzdal, když mi náhle 27. května roku 2013 přišla zpráva, abych se podíval na mail, že mi nabízí spolupráci na kulturním dění, aby již obě mé knihy mohl představit světu. V e-mailu jsem si přečetl, že se jedná o charitativní akci, kde bych měl svůj vlastní stánek, kde bych prezentoval svou knihu a mohl odpovídat na různé dotazy a že bych při této příležitosti mohl získat mnoho a mnoho nových čtenářů mé knihy, jelikož se na těchto akcích pohybují tisíce lidí. Na to jsem Jardovi odpověděl, že mě moc těší tato nabídka, ale že do tohoto bohužel jít nemohu - ne příští měsíc, jelikož žádné výtisky knihy u sebe nemám a do práce nechodím z toho důvodu, že se učím na státnice a tudíž nemám ani žádné prostředky na to, abych si mohl od každé knihy koupit třeba jen 50 výtisků, jelikož sponzor mé nové knihy OBNAŽENÉ TAJEMSTVÍ se zachoval naprosto stejně jako on před dvěma lety a já tak byl nucen někde náhle sehnat tučný obnos peněz a jsem teď rád, že mám aspoň na jídlo. Také jsem se zeptal, zda, když se jedná o charitativní akci, je možné tam mé knihy prodávat či zda bych všechny peníze za prodané knihy musel odevzdat na charitu - tomu bych se samozřejmě nebránil, nebýt student bez koruny.
Na to mi Jaroslav odpověděl: "V dopise píšu, že je to akce charitativní, tedy nikdo nikomu nic nedává... Co si prodáš, to taky budeš mít. Nějak mi uniklo, že jsem se k tobě špatně zachoval, nabízel jsem ti křest knihy a ty jsi pak nereagoval, tak jsem měl za to, že už nemáš zájem."
Na to jsem Jaroslavovi odpověděl, že kdybych měl miliony na účtu, rád bych se do této charitativní akce zapojil, ale když takové dispozice nemám, tak se bohužel zapojit nemohu. Pak jsem mu připomněl, jak se ke mně špatně zachoval, tedy jak mi slíbil sponzoring mé knihy, který se neuskutečnil, a jak si chtěl koupit mou knihu, za kterou mi nezaplatil. Poté jsem mu napsal, že já na nabídku křestu mé knihy čekám už přes půl roku a že to moc dobře ví a že mi žádná taková nabídka od něj nikdy nepřišla. Své vyjádření jsem ukončil větou, že mám takový pocit, jako by mi žádnou nabídku na křest mé knihy ani neposílal a jen to zkouší. Na to už tradičně jako vždy nereagoval.
Však ani toto vydání neproběhlo bez problémů. Nakladatelství Nová Forma vydává knihy s částečnou finanční pomocí autora. Naštěstí mi ale nebylo nuceno 100ks výtisků za 50.000,- Kč, jako u nakladatelství Alfa-Omega, nýbrž jakékoli množství, minimálně však 9ks. Ale nutno podotknout, že čím více knih bych si jako autor objednal pro vlastní potřebu, tím menší by pak byla prodejní cena za každou knihu. Proto jsem sháněl nějakého sponzora, který by mi pomohl knihu vydat. Potěšilo mne, když se jeden takový sponzor našel a slíbil mi, že mi knihu zasponzoruje libovolnou částkou, ale že nejprve potřebuje knihu v elektronické podobě, aby si ji mohl přečíst, neboť nebude sponzorovat zajíce v pytli. Byl jsem rád, že to tak bere a věřil jsem mu každé slovo. Knihu jsem mu zaslal v elektronické podobě a sponzor - mimochodem, jedná se o čestného předsedu představentva kulturní organizace HOSPIC sv. Lazara v Plzni a majitele demoliční a stavební firmy, jehož jméno zní Jaroslav Terč - se po týdnu ozval s tím, že už knihu přečetl. Napsal mi, že má kniha je skvělá, pěkná, čtivá, že se příjemně čte a líbí se mu děj, o čem kniha pojednává, že má spád... Ukončil to větou, že se kniha bude určitě velice dobře prodávat a že mi přeje hodně štěstí při vydávání. Tomu jsem trochu nerozumněl, neboť jsem čekal, že mi nabídne nějakou pomoc pro vydání mé knihy. Koneckonců také proto jsem mu svou knihu poslal. Na můj dotaz však už neodpověděl, ač zprávu si přečetl minutu nato.
Kniha již měla své datum vydání, ale já potřeboval najisto vědět, jak to tedy bude se sponzoringem a kolik knih si budu moct objednat. Během dvou měsíců jsem mu poslal několik zpráv s dotazy, jak to vypadá se sponzoringem, zda mi tedy nějak pomůže nebo ne. Všechny zprávy si přečetl, na žádnou však neodpověděl. Proto jsem byl přinucen udělat objednávku jen na 20ks pro autora, čímž se prodejní cena knihy zvedla téměř o 100,- Kč na každém výtisku. Bohužel, ale jako student jsem větší kapitál k vydání knihy neměl. Jakmile kniha vznikla a dorazila mi domů, napsal jsem Jaroslavu Terčovi, že už jsem knihu vydal a že se mi moc líbí a mám skutečnou radost, že se mi sedmileté snažení vyplatilo. Nato však Jaroslav odpověděl: "To ti gratuluji. Mám za Tebe radost. Vidíš, že to šlo i bez mé pomoci!"
Tímto bych vznik románu JEDNA STAČÍ!: jeden svědek ukončil, však rád bych ještě věnoval pár řádek další spolupráce s Jaroslavem Terčem.
O rok později mě Jaroslav kontaktoval a napsal mi, že gratuluje k úspěchu mé knihy, že se informoval o tom, jak si na tom stojí, a proto by se se mnou rád sešel na kávu, aby se mnou probral možnost nějaké kampaně, aby mi pomohl dostat se do podvědomí lidí. A abych k této příležitosti donesl i jeden výtisk svého románu, že mě rád podpoří alespoň tím, že si knihu koupí.
Skutečně jsme se sešli a probírali jsme všechny možné způsoby, jak knihu a mě zviditelnit. Také měl neskutečnou radost, že může mou knihu vidět v hmotné podobě a listovat v ní a přál si, abych mu tam napsal věnování s podpisem. Po pár minutách našeho posezení dorazilo přibližně dalších deset jeho přátel, kterým se chlubil mou prací a že je vlastníkem této knihy a že mi pomůže se někam dostat. Avšak zatímco jsem se bavil s ostatními přítomnými, Jaroslav využil mé nepozornosti a někam se vytratil. Když se do hodiny nevrátil, rozhodl jsem se opustit všechny přítomné a odešel jsem domů. Nejenže mi Jaroslav slíbil knihu vydat a nedodržel to, ale dokonce mu bylo zatěžko zaplatit mi 250,- Kč za knihu. Ale nakonec mě to přešlo a řekl jsem si, že moje cena za tuto knihu bude, když mi zařídí nějakou prezentaci mého díla.
O půl roku později se opět ozval a pozval mě na křest knihy oslavující historii Plzně, který se konal v Městské knihovně v Plzni v malém sálu. Přišel jsem se podívat, jak takový křest probíhá a velice se mi to líbilo. Poté už mi byl Jaroslav k dispozici. Měl radost, že mě vidí a ptal se, zda by se mi takový křest líbil. Odpověděl jsem, že je to naprosto dokonalé, že jsem mu plně k disozici a že na všechno přistoupím. Domluvili jsme se tedy na tom, že Vánoce roku 2012 prožijeme v klidu a v pohodě a že se po Novém roce domluvíme na dalších krocích. Bohužel Jaroslav jako by se vypařil ze světa. Neměl jsem žádnou možnost ho kontaktovat.
Už jsem to vzdal, když mi náhle 27. května roku 2013 přišla zpráva, abych se podíval na mail, že mi nabízí spolupráci na kulturním dění, aby již obě mé knihy mohl představit světu. V e-mailu jsem si přečetl, že se jedná o charitativní akci, kde bych měl svůj vlastní stánek, kde bych prezentoval svou knihu a mohl odpovídat na různé dotazy a že bych při této příležitosti mohl získat mnoho a mnoho nových čtenářů mé knihy, jelikož se na těchto akcích pohybují tisíce lidí. Na to jsem Jardovi odpověděl, že mě moc těší tato nabídka, ale že do tohoto bohužel jít nemohu - ne příští měsíc, jelikož žádné výtisky knihy u sebe nemám a do práce nechodím z toho důvodu, že se učím na státnice a tudíž nemám ani žádné prostředky na to, abych si mohl od každé knihy koupit třeba jen 50 výtisků, jelikož sponzor mé nové knihy OBNAŽENÉ TAJEMSTVÍ se zachoval naprosto stejně jako on před dvěma lety a já tak byl nucen někde náhle sehnat tučný obnos peněz a jsem teď rád, že mám aspoň na jídlo. Také jsem se zeptal, zda, když se jedná o charitativní akci, je možné tam mé knihy prodávat či zda bych všechny peníze za prodané knihy musel odevzdat na charitu - tomu bych se samozřejmě nebránil, nebýt student bez koruny.
Na to mi Jaroslav odpověděl: "V dopise píšu, že je to akce charitativní, tedy nikdo nikomu nic nedává... Co si prodáš, to taky budeš mít. Nějak mi uniklo, že jsem se k tobě špatně zachoval, nabízel jsem ti křest knihy a ty jsi pak nereagoval, tak jsem měl za to, že už nemáš zájem."
Na to jsem Jaroslavovi odpověděl, že kdybych měl miliony na účtu, rád bych se do této charitativní akce zapojil, ale když takové dispozice nemám, tak se bohužel zapojit nemohu. Pak jsem mu připomněl, jak se ke mně špatně zachoval, tedy jak mi slíbil sponzoring mé knihy, který se neuskutečnil, a jak si chtěl koupit mou knihu, za kterou mi nezaplatil. Poté jsem mu napsal, že já na nabídku křestu mé knihy čekám už přes půl roku a že to moc dobře ví a že mi žádná taková nabídka od něj nikdy nepřišla. Své vyjádření jsem ukončil větou, že mám takový pocit, jako by mi žádnou nabídku na křest mé knihy ani neposílal a jen to zkouší. Na to už tradičně jako vždy nereagoval.
Jedna stačí!: Jeden svědek
Propagujte i svojí stránku
