neděle 5. května 2013

str. 37, kapitola druhá: "Ludwig van Beethoven"

Proč 37. strana? Protože na FaceBooku mé knizy jsem měl 343 fanoušků.
A protože kniha má jen 153 stran, musel jsem od čísla počtu čtenářů odečíst dvojnásobek počtu stran v knize. Příště zveřejním další ukázku podle počtu fanoušků - PŘIDEJTE SE TAKÉ!

   „Ano,“ ozve se z poslední lavice šišlající hoch, „auta se setkají v deset hodin a čtyřicet pět minut ve vzdálenosti šedesát kilometrů od místa A.“
   „Správně. Máš jedničku,“ pochválí ho a hned si ji zapíše do svého archu.

   Ještě ten den večer jde Tomáš pro Martinu. Musí vyšlapat hodně schodů, aby se dostal až k posledním dveřím, ale když zaklepe, otevře mu její naprosto totožná sestra.
   „Čau, Petro. Zavoláš mi Martinu?“ vypálí za sebe rychlostí blesku, aniž by aspoň na jednu jedinou sekundu zapochyboval, zdali to třeba není Martina.
   „Promiň, ale ona není doma.“
   „Tak já přijdu později,“ rozloučí se s dvojčetem a odejde po schodech dolů. Petra zatím zavře dveře.
   Jde se tedy projít po Perštejně po hlavní silnici. Rázuje si to po zámkovém chodníku podél domů se zahradami, přejde křižovatku rovně, pak dál kolem pošty, obchodu, obecního úřadu a školy (všechny budovy stojí blízko sebe), přejde rovně přes odbočku za obecní úřad a pokračuje kolem kostela. Ale když se přiblíží k parku vedle asfaltového parkoviště, spatří najednou Martinu, jak kráčí proti němu. Směřují k sobě, ale když už jsou téměř u sebe, Martina ho náhle obejde a pokračuje dál, jako by si ho vůbec nevšimla. Tomáš se zastaví a nechápavě se za ní dívá.
   Co je?

   Při hodině dějepisu, který vyučuje jejich třídní učitel, Tomáš něco napíše na malý útržek papíru, který složí a pošle po spolužácích do první lavice prostřední řady, kde sedí Martina se svou sestrou. Martina sedí vlevo, blíže k učiteli. Psaní si přečte pod lavicí.

Žádné komentáře:

Okomentovat